33. neděle v mezidobí - Rok zasvěceného života

„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)

Očekávání Ježíšova návratu má být pro každého z nás každodenním úkolem. Pokud si zvykneme každý den se rozhlížet po obloze, zdali Ježíš nepřichází v oblacích, anebo při modlitbě Otčenáš se podívat do okna, zdali nepřichází Boží království, nebudeme zaskočeni, až jednoho dne Ježíš opravdu přijde. Jsme lidé očekávání.

V Knize Nehemiášově je popsána situace, jak navrátilci ze zajetí opravovali jeruzalémské hradby - jednou rukou pracovali a druhou svírali zbraň, stále připravení postavit se proti útoku nepřítele. Tak je nepřítel nemohl zaskočit. Také my jsme povoláni dělat něco podobného - na jedné straně ze všech sil pracujeme na tomto světě, plníme si povinnosti, stavíme, sázíme, sklízíme úrodu, kupujeme, prodáváme... ale na druhé straně nesmíme zapomínat na to, že Ježíš se kdykoli může vrátit. A to „nezapomínat“ pro nás znamená žít s Ježíšem, který je neviditelně s námi stále.

Zkus si rozmělnit na drobné, co pro tebe znamená žít stále s Ježíšem. Modlitbu srdce? „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“ Úsilí nezůstávat v hříchu? „Bože, celým srdcem tě miluji, a proto lituji, že jsem hřešil... Prosím, odpusť mi pro krev Kristovu a naplň mě znovu svým Svatým Duchem.“ Písně chval? Úsměv na tváři i pro člověka, který ti leze na nervy? …

Četl jsem tento týden knihu Milovat slitování od jednoho z nejvýznamnějších morálních teologů 20. století, P. Berharda Häringa CssR. Mluví se v ní kromě jiného i o (neúmyslném) ateistickém smýšlení mnoha křesťanů a pokládá ho za jeden z největších problémů naší doby. Projevuje se tím, že úsilí být s Bohem a samotný Bůh není pro mnoho křesťanů na prvním místě. Ne že by o Boha neměli zájem, ale být s Bohem není pro ně prvořadé. A jelikož tak žijí mnozí, mnozí to pokládají za normální křesťanství.

Jak se to projevuje? Stačí se podívat na naše běžné rozhovory. Točí se kolem peněz, zdraví, práce, dovolených. Neříkám, že je to nesprávné. Nedostaneme-li se však nikdy dál, je-li téma Bůh u nás tabu, tak vlastně dáváme najevo, že nic jiného pro nás není prvořadé.

Ve středu mi volali z nějaké reklamní agentury. Téměř nikdy takové telefonáty neodmítám, protože v nich vidím příležitost oslovit neznámého člověka a ukázat mu alespoň trochu cestu k Bohu. Pokud k tomu dostanu příležitost. Ani tentokrát jsem se nezklamal. Nabídli mi produkty pro zdraví, „vždyť to je nejdůležitější“. A hned byla příležitost na rozhovor, který vedl k tomu, že důležitější je něco jiného - dobrý život, který je možný, i když je člověk nemocný... Je mi líto, že jsem neměl odvahu přijít v rozhovoru až k Ježíšovi, ke kráse života s ním.

Co je prvořadé pro tebe? Když někomu přeješ k narozeninám, přeješ mu v prvé řadě pevné zdraví a hodně štěstí, anebo velmi blízký vztah s Ježíšem, Boží požehnání? Náš tatínek nás jako děti naučil takovémuto přání: „Ať tě Pán Bůh živí, dí sály do každé žíly, a po smrti slávu věčnou.“ Rádi si ji v rodině říkáme při každé oslavě...

Když se dnes budeš modlit Otčenáš, podívej se do okna, nepřichází-li Boží království. Nečekej až na ta mimořádná znamení, která nastanou, až přijde, ale už teď vnímej, jak roste ve tvém srdci, ve tvém smýšlení i jednání. Pak se nebudeš muset bát, až budou padat z nebe hvězdy...

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk

Jste zde: Home Zprávy Poslední zprávy 33. neděle v mezidobí - Rok zasvěceného života